III. skútrjízda Rakousko – Jižní Čechy

Tak po roce tu máme opět jednu reportáž ze zajímavé akcičky, která se pomalu stává tradicí mezi ročním děním okolo skútrů československé výroby z 60 let. Letošní jízda byla plánovaná díky Evče opět do zahraničí a tentokrát jsme vybrali zemi právem nazývanou „ráj motorkářů“. Sestava „sedmi statečných“: 1. já (tj. Aleš) na 501 tentokráte už s hodinama  + PAv 40 2. Evča s Manetíkem S 125 3. Martin a Šemík tentokráte bez PAvu 4. Bohuš a jeho černobílá 502 s plexi 5. Jenda a nádherná panelka 502 v původním stavu se vším všady 6. Zdeněk a opět panelka 502 7. Jura tentokrát výjimečně na ČZ 250 Sport + oblíbený bágl Taky nesmím zapomenout na náš doprovod, který s námi jel kousek za hranice: 1. Standa s panelkou 502 2. Tomáš a 502 3. Jirka s čerstvě nalakovaným Tatranem 125 Nultý den Ten byl perný hlavně pro mě a Evču, jelikož jsme měli za úkol urazit 180 kilometrů z Broumova do Brna. Cestou se sice po obloze proháněly šílený mraky, ale naštěstí jsme do cíle dojeli za sucha. Velký dík patří Bohušovi, který nás ubytoval na své zahradní chatce. Plán večera byla návštěva nočního města, ale díky mírnému dešti byla akce odložena na neurčito. Den první Oficiální start skútrjízdy byl u výstaviště na devátou hodinu. Ve skutečnosti jsme však vyrazili o dvě hodiny později díky Jurovi, který si tak důkladně nastudoval cestu ze Svitav do Brna po vedlejškách, až z toho dost nešikovně zabloudil. Po menší rozpravě nám pořádně začalo kručet v břiše, takže prvním cílem se stala menší hospůdka kousek před hraničním přechodem. Následovala ještě prohlídka bunkrů z druhé světové války a poté hurá na hranice. Celníci opět mírně nechápali, co se to na čáru přiřítilo za bandu, která za sebou táhne modrý oblak dýmu. Žádné problémy se nevyskytly a my můžeme po pár historických fotkách pokračovat po krásných cestách dále na Egenburg, kde se nachází muzeum historických motocyklů a skútrů. Fakt pěkný, pastva pro veteránské oči, doporučuju všem. Bylo kolem čtvrté a my jsme pomalu začali hledat místo na přespání. Jeden typ tu byl, byla to sice zajížďka, ale zase to stálo za to. Město v překrásném údolí se zříceninou hradu se jmenovalo Seftenberg. Pro takové zbloudilce jako my, tu měli v blízkosti řeky vyčleněný travnatý plácek s přilehlým hajzlíkem a sprchou, takže,… co víc si přát. Nikdo po nás nic nechtěl, prý až ráno a ještě nám místní borec radil, jak se vyhnout dražšímu placení. U nás v Čechách by se toto asi stát nemohlo, aby člověk za kemp platil až při odjezdu a to ještě na místní radnici. Městečko bylo hezký, ale bez otevřené hospůdky, což nás trochu zklamalo. Den druhý Ráno jsme skútry zahřáli výjezdem na hradní zříceninu, odkud byl rozhled na kopce poseté vinicemi a pokračovali k evropskému veletoku Dunaji. První město, které jsme navštívili, se jmenovalo po česku Kremže, jinak Krems an Donau. Zastávka, krátká procházka s prohlídkou historické části, spousta fotek, atd. Úplnou náhodičkou jsme zde potkali nadšence z Itálie podobného ražení, kteří měli osedlané hezké Vespy. V Kremži jsme poprvé pocítili menší nedostatek, a to velký počet skútrů a hlavně skútristů neznajících pořádně trasu. Radím všem organizátorům podobných akcí, aby si připravili hrubý itinerář pro každého skútristu zvlášť, nestačí znalost trasy pouze vedoucího jezdce. Čekala nás široká asfaltka podél Dunaje až do města Melk, kde se nachází jeden z největších klášterů v Evropě. Po cestě jsme projeli pár útulných městeček. V centru Melku jsme podruhé trochu „zakufrovali“, ale naštěstí naposledy z celé jízdy. Při pohledu na klášter pronesl Bohuš nádhernou větu coby obchodník s barvami na fasády, kterou si všichni znalí Bohušova výtečného humoru domyslí. Na náměstí bylo docela úmorné vedro, které jsme vyřešili zmrzlinou v jedné z mnoha cukráren. V Melku jsme se rozloučili s Dunají a nasměrovali skútry více do hor. Bylo dost dlouho, když jsme dojeli kousek za Scheibs a začali hledat místo na přespání. Protože jsme měli hlad a doprovázel nás nepříjemný liják, zahnuli jsme na první polňačku, která přišla podruku. Asi po 2 km do kopce jsme dojeli ke statku, kde nás s franzouskýma holema přivítal silně nakropený stařík a nabídl nám k noclehu jedno moc príma rumiště kousek nad jeho palácem. Zavolal dalšího borce, který byl pod parou o něco míň a který sednul za traktor, jako že nás tam dovede. Po příjezdu na onem „kamenitý parčík“ jsme borcovi dali ochutnat jeden z našich destilátů, aby mu cestou dolů neklesla hladinka. Tím jsme si ho opravdu naklonili a to tak, že večer přijel ještě jednou, tentokrát ne traktorem, ale nějakou mini-ludrou, ze které vyskákalo asi dalších 7 domorodců včele s nejstarší bábou. Všichni měli na nohách obrovské holínky a s sebou několik foťáků (skoro jak Japončíci až na ty holínky). Opravdu jsme se bavili. Po obtížném postavení stanů na kolmém a tvrdém terénu jsme si udělali pohodičku dlouho do noci. Nádhera. Den třetí Pro všechny účastníky i skútry jeden z nejhezčích dnů akce. Hlavním cílem bylo totiž město Mariazel uložené hluboko v horách. Silnice se točila v samých serpentinách, stoupání a klesání se střídalo jako den a noc a ještě k tomu nás doprovázely úžasné výhledy na zdejší krajinu. Asi každý z vás si hornaté Rakousko projel aspoň autem. Musím vás zklamat, autem to není to pravé, ze sedla skútru je to prostě bomba. Cestou jsme zastavili pod kopcem Gemeindealpe, na který nás do výše 1626 metrů vyvezla za 12 Euro lanovka. Ty prachy za to rozhodně stály, což posoudíte i na fotkách. Na lanovce nám pořádně vyhládlo, takže následovala zastávka dole u ledovcového jezera. Někteří odvážlivci (Jura) nazuli plavky a hurá do vody. Město Mariazel je významné poutní místo s klášterem, takže narážíte na mraky lidí a stánkařů prodávajících podobnej morm jako u nás rákosníci. Potkali jsme tady i pár Čechů, před kterýma jsme sklidili velký obdiv. Mariazel byl výchozí bod naší skútrjízdy, odtud jsme se začali pomalu vracet zpátky k hranicím, i když se nám zatraceně nechtělo. Cestou byla zastávka ještě ve známém lyžařském středisku Lackenhof, kde se nám hodně líbila architektura místních vesnic. Tábor jsme rozdělali u Lunzer See v dobrém campingu. Po zaparkování to u našich skútrů vypadalo jako v obrovské sušárně prádla. Rakušáci na nás podezíravě koukali, cože jsme to za bandu . Den čtvrtý Ráno nás probudilo na nebi krásný azuro, což signalizovalo parný den. Po napojení nás i skútrů jsme vyrazili na dlouhou trasu směrem k Čechám se spoustou zastávek na zajímavých místech. Ale protože bylo vedro jak v pr…., tak jsme jich spoustu vynechali a spíše se věnovali jízdě. Cesta dolů k Dunaji byla ještě únosná, jelo se hodně lesem a skoro pořád z kopce, ale od Dunaje k hranicím to bylo peklo. Pozitivně nás překvapila rakouská část Šumavy, která stojí za projetí na motorce, navíc tam mají výbornou zmrzlinu. Do Čech jsme se těšili, ale po přejezdu státní hranice jsme to okamžitě chtěli otočit a vrátit se zpět. Všude samej sádrovej a šikmookej trpaslík, štětky i cesta - samá díra . Po příjezdu na Lipno nás totálně dostala recepční jednoho z otřesných kempů, kde nás oškubala za všechno možný i za to, co v tom kempu nebylo. Jediné, co tady stálo za to, byly dobře vychlazený Gambáče v místní putyce, kterejch muselo padnout opravdu hodně, aby to rozčilení člověk ustál. Ponaučení pro příště – do Čech se vracet jedině při zpáteční cestě dom a už nikdy nejezdit přes Lipno !!! Den pátý Čekala nás okružní jízda po Jižních Čechách se zastávkou na hoře Kleť a odpolední prohlídkou Českého Krumlova. Na Kleti jsme chytli hezké počasí s výhledem daleko do kraje. Chtěli jsme ještě navštívit zříceninu hradu Dívčí Kámen, ale protože nás tlačil čas, ujížděli jsme dál na Krumlov. Tohle město asi netřeba popisovat, je to prostě nádhera, až na ty předražený ceny pro německý i český „zátylky“, který se s ohromnou chutí cpou v hospodských „zahrádkách“. Docela jsme se těšili na zámeckou zahradu a na její otočnou divadelní scénu. Bohužel otvíračka pouze do 16.00, takže nic . Jedna z velkých výhod cestování skútrem je neplacení na parkovištích a to se nám hodně osvědčilo jak v Rakousku, tak samozřejmě v Čechách, kde jsme byli drzejší ještě víc. Večer se nám ani nechtělo jet někam do kempu, ale cestou jsme narazili na jedno vodácký tábořiště, kde to bylo docela fajn. Vodáci jsou taky hodně potrefení lidi a hlavně, jak jsou vodomilný, tak večerní fronta na pivo u zdejšího kiáče nebrala konce. Den šestý Po snídani jsme popojeli asi kilometr ke klášteru Zlatá Koruna a pokračovali dále směrem na Tábor. Cestou jsme navštívili Trocnov a Žižku a taky největší rybník v Čechách – Rožmberk. Jelikož bylo šílený vedro, tak jsme museli najít nějakou louži na ochlazení. Po velkých peripetiích a tápání v mapě se nám to povedlo kousek za Rožmberkem na jednom z písáků. Pěkné, zadarmo a málo lidiček. Akorát jsme to trochu spískali z časem, protože bylo v plánu podzemí v Táboře, které jsme nestihli o 15 minut. No alespoň jsme si za pětku vyšplhali schody na místní věž a poté navštívili místní cukrárnu. Za Táborem byl docela útulnej kemp, kde jsme vybalili poslední zásoby jídla a pití a hodovali dlouho do noci. Do stanů nás zahnala až bouřka. Jedinej tvrdohlavej Jura, kterej spal celou jízdu pod širákem, si lehl po místní betonovej stůl na ping-pong. Skvělej nápad až na to, že uprostřed stolu je dost velká škvíra,… takže ráno byl durch. Den sedmý No nebyl sám, nápor vody neunesl ani Jendův „superstan“ za čtyřista ze „supermarketu“. Bylo zajímavý, že stan vodu propustil, ale už ji nepustil ze svejch útrob zase ven. Ráno měli hoši pěknej bazén. Jendu to tak namíchlo, že už ani stan nebalil a mrsknul s ním rovnou do popelnice  (ještě že pršelo až poslední noc). Po drastickém balení jsme se vydali zpět do Tábora splnit včerejší úkol a to prohlídku podzemí, která, jak se nakonec ukázalo, stála za starou bačkoru, protože se v podzemí natáčela nějaká volovina. Dneska nás čekala cesta dom, abychom to neměli takovej „kousek“, tak jsme skútry nasměřovali na Telč. Prohlídku nám mírně zkazil místní jarmark. Telč byla poslední společnou zastávkou letošní skútrjízdy. Zde jsme se rozdělili a Brňáci fičeli na východ a já Evča a Jura hurá na sever. Cesta přes celou republiku byla nekonečná, Manetík nesnáší rychlejší jízdu v horkém počasí, takže jsme se neskutečně vlekli. Kousek za Havlíčkovým Brodem jsme viděli v zádech nepěkně vyhlížející oblačnost, ze které šla docela hrůza, a to bylo ještě kolem 200 km domů. Nebudu vás napínat, nakonec jsme jí ujeli, ale jak jsem zaklap doma garáž, v tu ránu začalo šíleně lejt a bouřka jako prase. Počasí nám v tomto ubrečeném létě opravdu klaplo. Na tachecu jsme natočili 1634 km se dvěma drobnými opravami na sponě jehly karburátoru u mě a Bohuše. Jinak pohoda a celková spokojenost. AlesK