Auto - moto veterán burza Zbýšov 18.8.2012

burza zbysov 02Miniburza a výstava veteránů na stadionu ve Zbýšově na nás vždycky dýchne mile domácí pohodou a my se sem každý rok velmi těšíme. Není to žádná z velkolepých akcí typu Slavkov, o to víc je tu však klidnější a příjemnější atmosféra. Nejinak tomu bylo i letos. A přestože to zpočátku vypadalo, že účast brněnského skútrklubu nebude nijak oslňující, sjelo se nás tu překvapivě hodně. Dvě rikši, dva tatrany a osm skútrů.

Nováček Sláva tu poprvé po renovaci představil svého mazlíka téměř v plné parádě a je na něj jaksepatří pyšný. Stejně jako Sláva junior, který si jej doslova majetnicky okupuje. Jeho zjevné nadšení nás ubezpečuje, že rozhodně nejsme nejsme vymírajícím druhem, že nám naopak uspokojivě roste další generace veteránistů.

 

Několik týdnů jsme se neviděli, burza zbysov 01takže se všichni bujaře vítáme a nadšeně rozhodujeme, že po burze vyrazíme na malý výlet po zdejším okolí. Trasa zatím není příliš jasná, jasné je jen to, že dnešní slunečný den je pro vyjížďku jako stvořený a že toho musíme jaksepatří využít.

Po desáté hodině už sluníčko slušně připaluje a prodávající začínají pomalu balit. Rychle tedy ještě obcházíme posledních pár stánků, abychom se jaksepatří motoristicky naladili, a pak už nás nohy samy nesou k bufetu. Tady na důkaz toho, že tělo i duch jedno jsou, obdržíme nejen tradiční párek a kávu, burza zbysov 05ale letos poprvé také pamětní plaketu.

Kolem jedenácté zvedáme kotvy a míříme do nedalekého Mohelna na oběd. Na kopci před Mohelnem krátce zastavujeme a pořizujeme nezbytné dokumentační foto s komíny dukovanské elektrárny v pozadí.  

Zahrádka restaurace, kde jsme se mínili naobědvat, je přeplněná, tak nám nezbývá než pustit naše miláčky z dohledu a jít si sednout dovnitř. Přes týden je to tu v pohodě, o víkendu však uštvaná dvoučlenná obsluha s jedinou kuchařkou nemá šanci zvládat nával cyklistů, turistů a motorkářů. V euforii dnešního dne jsme si začali velkoryse objednávat, brzy jsme však byli nemilosrdně vráceni do reality – na minutky budeme čekat asi hodinu, je lepší si objednat „hotovku“. Nu což, i tak je výběr docela slušný a my si nemíníme kazit náladu. Objednáváme tedy „hotovky“ s představou, že teď to všechno půjde jako na drátku. Opak je pravdou - začíná dlouhé, předlouhé čekání. Zpočátku bereme vše s humorem, burza zbysov 09ten však už po pouhé hodině čekání mizí v nenávratnu. Naše zprvu nevinné, později rafinované a ke konci už i značně jedovaté dotazy stran dodávky objednaného „hotového jídla“ narážejí na betonovou zeď úsměvů a omluv tak milých, že ani náš vzrůstající hlad nás nedokázal zvednout ze židlí a obsluhu postřílet.

Jídlo, kterého jsme se kupodivu přece jen dočkali, bylo velmi chutné, nespokojený byl jen Emil. Jeho mánie dávat si prakticky ke každému jídlu rýži nedošla ani tady naplnění, takže vážně zvažuje, že povinnou výbavu na vyjížďky rozšíří také o pytlík rýže. Tím by odpadly jeho stereotypní otázky, jestli mají rýži, a pokud ne, tak PROČ ji nemají. V restauracích už by se tím pádem neměli nač vymlouvat a my se smějeme jak blázni při představě, jak by se asi tvářil číšník, kdybychom na něj všichni vytasili své pytlíky rýže zavěšené proklatě nízko.

Než jsme se naobědvali, venkovní teplota nelítostně stoupla a my se rozhodli najít nějakou vodní plochu, kde bychom se mohli ochladit. Tady v krajině mezi oběma řekami - Jihlavou a Oslavou - se to nezdá být velký problém. Při placení v restauraci neopatrně vznášíme dotaz na možnost místního koupání a dostává se nám informace, že je tu nový rybník vybudovaný z fondu EU. Nadšeně tedy vyrážíme na cestu. Všichni už se opájíme představou, jak se rácháme v čisté a chladivé vodě.

Ovšem rybník „Kočičák“ – už ten název v nás probouzí pochybnosti. Ty se pak na místě ukázaly být více než oprávněné. Když jsme se konečně dokodrcali k hrázi rybníka, ovládl nás nevěřícný úžas. Pokud hromady exkrementů na miniplážičce pocházely opravdu od zmiňovaných zvířat, ty kočky musely být velké jako mastodonti. A muselo jich tu trvale pobývat celé stádo. V tu chvíli nám bylo naprosto zřejmé, že doporučení číšníka („je tu nový rybník, kam se chodí koupat celé Mohelno“) bylo jasnou pomstou za naše dotěrné dotazy ohledně jídla. Pomsta však je ten lepší případ, pokud mladík v restauraci svou odpověď myslel vážně, jsme dost na rozpacích, co si máme o zdejších obyvatelích myslet.

Koupání tedy odepisujeme, ani ti nejotrlejší z nás se nemíní brodit hromadami trusu jen proto, aby se mohli ponořit do vody plné tlejících rostlin. Radši volíme náhradní program – několik kilometrů vzdálenou rozhlednu Babylon. Když my dva jako místní mnohokrát a opakovaně ujistíme všechny nedůvěřivé přítomné - ani se jim po zkušenostech s rybníkem nedivíme - že se skutečně dá zajet až těsně pod rozhlednu, nasedáme na skútry a mizíme dřív, než nás mohou napadnout zmutovaní příslušníci místní fauny.

Ale na Babylonu nám štěstí také nepřeje – probíhající cyklistické závody neušetřily ani tuto rozhlednu, a tak nám pořadatelé nekompromisně zatrhli pokus dojet na skútrech až na místo a tam pořídit reprezentativní foto. Naprosto jednomyslně zavrhujeme jejich doporučení zaparkovat skútry v lese a dojít k rozhledně pěšky - debata o tom, jestli je to k ní v horku a do kopce třista (podle pořadatelů) nebo pětset metrů (podle našich zkušeností) byla v podstatě zbytečná – nikomu z nás se nechtělo pachtit se vzhůru a přitom ještě vyhýbat šíleným cyklistům, kteří se s vytřeštěnýma očima řítili z kopce dolů povzbuzováni neméně šílenými výkřiky pořadatelů. Píšemeburza zbysov 10 tedy vzkaz našim kolegům, kteří neměli tak pevnou vůli a nátlaku podlehli, že pokračujeme v cestě a čekáme je v cukrárně v Oslavanech.

Chládek na zahrádce cukrárny nás naladil zase smířlivě, skvělá káva, zákusky a vynikající zmrzlina také přispěly svou měrou, a tak drobné nepříjemnosti dnešního dne  zapomenuty mizí v dáli. V dobré náladě tu sedíme skoro dvě hodiny, jen tak si lenivě povídáme, vymýšlíme, kam se ještě na skútrech podívat, abychom mohli hrdě pohlédnout zimě do očí, až se nás vyzývavě zeptá, co jsme dělali v létě.

Rozjíždíme se až kolem šesté spokojení, že jsme společně strávili pohodovou a příjemně neuspěchanou sobotu. Na rozhlednu jsme sice nevyšplhali, to snad někdy příště, ale zas na druhé straně jsme se alespoň poučili, jaké rybníky se u nás budují z fondů EU. A v neposlední řadě jsme se projeli krásnou krajinou. Suma sumárum, den jak vymalovaný.

Jana a jara

Fotky najdete na http://www.rajce.net/a6994681