Rakousko 2006 – Grossglockner

Tak po roce tu máme opět krátkou reportáž z dlouhé cesty poutníků na skútrech Čezeta. Letos byl vybrán jeden z nejobtížnějších terénů v celé Evropě, a to rakouské Alpy a s nimi spojený výjezd na meku všech motorkářů – Grossglockner.

Seznam odvážlivců byl tento:

AlesK na osvědčeném stroji čezetě 501/01 + PAv 40
Evča letos přesedlala z Maneta na čezetu 502/00
Martin prvně provětral zrenovovanou čezetu 501/05 + PAv 40
Miro, tak jak ho známe, na čezetě 502/00 + PAv 41
Zdeněk na zapůjčeném stroji čezeta 502/00
Roman nachystal krásnou 502/00 + PAv 41 po renovaci

Den první

První den byl naplánován sraz šesti nejodvážlivějších v Suchdolu nad Lužnicí. Já, Evča a Roman jsme dojeli ze severu docela v pohodě a hodili koupačku v místním „písáku“, který smrděl jako bolavá noha. Zato brňáci se vyznamenali. Do Suchdola dorazili v deset večír, kdy místní putyka zavírala, takže se dalo jedno pivko a šlo se spát.

Den druhý

 

Ráno jsme v pohodě vstali, zabalili a vyrazili směrem Rakousko. Za dnešek jsme měli najet něco kolem 250 kilometrů. Hned po výjezdu „na hlavní“ se Mirovi na skútru vytvořil jakýsi zkrat, který mu zlikvidoval veškeré osvětlení. Nakonec to způsobilo osvětlení Pav-u, respektive špatně přidělané sklíčko zadní lampy, jenž Miro večer rozdělával kvůli osvětlení placu pro stan.. Doufáme, že už to byla poslední závada a po posledním tankování a prvním kufrování v Českých Velenicích (které jsme si zopakovali i cestou zpět) jsme dorazili na hranice. Poté jsme pokračovali už po krásných cestách směrem Linz, který jsme úspěšně projeli díky ještě mojí navigaci, ale poté jsme už vyzkoušeli Mirovu elektronickou. Tato hračička se docela osvědčila, a tak jsme na Traunsee dorazili po těch největších vedlejškách, kde cesta byla místy pro jedno auto. První camping totálně narvaný, druhý zase dražší, ale u takových míst jako je Traunsee se s tím dalo počítat. Ani jsme nevybalovali a hurá do vody, která byla krásně ledová. Potkali jsme tu i motorkáře z Pardubic na krásným goldwingu a vězte, že to s nimi nebylo setkání poslední. Večer jsme skočili na jedno pivko a to se majiteli kempu asi zalíbilo, že nám ráno udělal lepší cenu. :)

Den třetí

Dneska nás čekala první vysokohorská silnice na kopec Loser, který je nedaleko Halstättersee.

Mýtné stálo kolem 5 éček za skútra, což nebylo nic za krásný výhled nahoře na kopci. Skútry to zvládli na jedničku nahoru a na dvojku dolů :). Poprvé jsme okusili nedostatečné brzdy na těchto strojích, kdy se člověk s narvaným Pavem řítí do zatáčky bez svodidel – nic moc. Skvělý den nám pokazil nepříjemný kempař, který buzeroval kde koho, jak si má stan postavit, jestli čelem k jezeru a nebo jinak a podobný kecy. Roman mu už pak začal česky nadávat, ale dědek uměl od každé cizí řeči aspoň něco málo, takže tomu rozuměl a byl na nás ještě drsnější. No, kdyby tam nebylo krásné Halstättersee s nádherným Hallstatem, tak asi zmizíme do jiného tábořiště. Večer jsme hodili koupačku a ještě jsme se projeli do Hallstatu na prohlídku a zmrzku. Docela nás udivila cedula se zákazem vjezdu motocyklů od 22.00 do 7.00 skoro ve všech místních vesnicích.

Den čtvrtý

 

Cíl byl jasný – Zell am See. Trasu jsme samozřejmě naplánovali údolím pod Dachsteinem, a bylo opravdu na co koukat. Je pravdou, že počasí jsme chytli naprosto excelentní, což je jasně vidět na fotkách. Cestou byla v plánu Lichtensteinklamm, což je soutěska vymletá do skály řekou. Hezký. Po dojezdu k Zell am See nás nepříjemní provozovatelé kempů vyfuckovali, jakmile zaregistrovali českou SPZ na motocyklech. Všude české nápisy „Noční klid od 22.00“ a pod, a tak jsme brzo pochopili. Češi tu prostě dělají bordel a jistě jim ráno zmizí bez placení. Bylo vedro jak v prdeli, my už jsme chtěli opravdu vydechnout a při pohledu na jezero se i zchladit a rakušáci na nás takhle. Nakonec nám poradili jistý Belgičani, že asi dva kilometry od jezera je jedno tábořiště. Super babka, super místo a hlavně 30 éček za vše. Rychle jsme navlíkli plavky a hurá k jezeru, samozřejmě na skútrech. Je to paráda koupat se pod zasněženými vrcholkami velikánů. Večer Miro navrhnul navštívit místní Gasthof a všem se tento nápad líbil (v kapse nás tlačily ušetřený eura) až do zjištění, že nejbližší putyka je asi 2 km. No i to se dalo nakonec ustát, pivečko i kafe bylo super a cesta zpět byla pohodička až na bouřkové počasí nad Grossem.

Den pátý

Grossglockner Hochalpenstrasee – prostě každý si to musí zkusit na vlastní kůži. Nejvyšší bod cesty Edelweisspitze ve výšce 2571 m/M, Hochtor tunel a nakonec parkoviště Franz Josef.

Je to výlet na celý den a vidět je opravdu hodně, akorát počasí se musí chytnout dobré a to se nám povedlo 100%. Na Edelwesspitze jsme byli hodně velkou atrakcí a sklidili velký obdiv. Evča, která dojela jako první, fandila dalším borcům, a když jel na konci Marťas, tak už fandilo celý parkoviště, prostě paráda. Na kopci jsme potkali i pár českých borců a dokonce i motorkáře z kempu od Traunsee. Nakonec jsme si dali vítězný doutník, který kupodivu přežil cestu pod sedlem až na místo. Na parkovišti Franz Josef byl stejný poprask, jako na Edelwesspitze. Cestu na ledovec jsme si samozřejmě ujít nenechali, sice terén stál za starou bačkoru, ale ledovec, je ledovec. Cesta zpět na Zell am See byla pohodová až na ty proklaté brzdy, které jsme museli třikrát nechat vychladnout. Měli jsme ale silnou motivaci v podobě „wienerschnitzelu“ v jedné z mnoha restaurací u jezera.

Den šestý

 

Miro se od nás ráno odpojil a frčel kamsi k Mnichovu, takže nás zůstalo pět. Po takovém zážitku, jaký byl Glockner, bylo těžké najít ještě něco podobně atraktivního. Dojeli jsme ještě více na západ k obřím Krimmelským vodopádům a chtěli zvládnout ještě vysokohorskou silnici FilzsteinAlpe, ale únava se začala projevovat, takže jsme to vzdali. Stočili jsme to směrem na Německo a zakončili v lyžařském středisku Kitzbühel u jezera Schwarzsee. Velkým zpestřením celé cesty byla právě horská jezera, kde na nás každý den čekala nádherná koupačka.

Den sedmý

Poslední ochutnávka vysokohorské silnice byla před námi, jenom jsme museli přejet hranice do Německa.

Cesta se jmenovala Rosenfieldstrasse a měla ze všech tras největší stoupání 24 %. Skútry s Pavem museli jet opravdu na plný plyn za jedna, aby v kopci nezůstaly trčet. Tato cesta byla zajímavá i hitlerovksým Orlím hnízdem, na které jsme koukali z pěkné vyhlídky. A když už nás naše putování zavedlo až k Salzburku, tak bylo na místě navštívit jeden ze solných dolů. Po návštěvě solných dolů bylo rozhodnuto dorazit k jezeru AtterSee. Aby se nejelo přes Salzburk, vybrali jsme jednu vedlejšku, na které nás zachytil místní veteránista a fanda rakouské značky Puch. Po krátkém vyprávění nás pozval k sobě domů, nabídl nám krásně vychlazené pivko, přehradu na vykoupání kilometr od baráku, prohlídku jeho dílny a klidné zázemí na přespání. Večer přijel ještě jeho kamarád na panelce 250, a tak jsme klábosili hodně dlouho do noci. S borcem jsme se dohodli, že jsme se určitě neviděli naposled.

Den osmý

Poslední den byl spíše ve znamení celodenní jízdy. Dopoledne jsme se ještě vykoupali v azurově modrém jezeru AtterSee, a poté už mastili směr jižní Čechy. Cesta byla vážně nekonečná a taky se začalo dost nepěkně kazit počasí. Malá přeháňka nás nakonec stejně před hranicí neminula. Romanovi se začalo srát řazení v podobě vypadávaní rychlostí, a tak se rozhodl ještě ten den dojet domů do Hradce Králové. Myslím, že udělal rekord – 13 hodin v sedle a 509 kilometrů. Skútr mu totiž jel nejvýše na třetí rychlostní stupeň. My ostatní jsme dorazili (opět s kufrováním v Českých Velenicích) do vodáckého kempu v Suchdole a úspěšnou cestu jsme zapili několika škopky.

AlesK

Fotky z celé jízdy najdete ve fotogalerii.