Rok s rokem se sešel, byla tu poslední dubnová sobota a s ní už tradiční sraz veteránů v Chomutově. Přihlášky jsme vyplnili a poslali určitě mezi prvními a všichni najednou mailem, abychom dostali startovní čísla po sobě a mohli absolvovat celou soutěž ve skupině. Jenomže, jak se později ukázalo, nebylo nám to nic platné, protože pořadatelé seřadili startovní čísla podle objemu motoru a snad i roku výroby, a tak jsme stejně museli na sebe za startovní čarou zcela nesportovně počkat. Všechno to však bylo vyváženo krásnou společnou jízdou v partě sedmi motocyklů a skútrů, dobrou zábavou a skvěle prožitým dnem. Abych ale začal od začátku. Sraz byl u mě na chalupě před osmou hodinou (chtěl jsem napsat „jako tradičně“, jenomže druhý rok to ještě moc tradice není). A kdo se dostavil? Libor se zcela „novou“ Druzetou, Karel taky, ale u něho jsme na to už zvyklí (i když vzhledem ke vzdálenosti z bydliště ji přivezl na vozíku), pak Michal s Čezetou a PAvem a Jirka s Jawou 350/634 s PAvem, o kterém si ještě něco přečtete později. Společným úsilím jsme sundali Karlovu Druzetu z vozíku, a pak jsme ještě před odjezdem společně zasedli k horké kávě a bábovce. Hlavně těm, co přijeli po ose, udělala horká káva, myslím, dobře, protože po ránu zrovna moc velké horko nebylo. K této skupině jezdců jsme se přidali my (já s další Druzetou, dcera s ČZ 125/453 a syn s ČZ 175/477). Pak nás čekala cesta do Chomutova, která tentokrát proběhla bez jakýchkoliv závad na strojích i lidech, a bez problémů jsme dojeli do Golfového klubu u Kamencového jezera, kde je centrum celé soutěže. Tam byl trochu problém s Jirkovým PAvem. Vezl nám všem od manželky ke svačině karbanátky, jenomže ve vozíku měl i dvoulitrovou petku s rezervním benzinem. Ta bohužel cestu nevydržela, prorazila se o šroub na podlaze, takže z původně smažených karbanátků se staly karbanátky nakládané v nálevu směsi benzinu a oleje v poměru 1:40, což Jirka označil (zřejmě po ochutnání) za zcela nepoživatelné. Všechno to skončilo v koši, od kterého pak odháněl kuřáky, aby do něj náhodou neodhodili vajgl. U prezentace měl zase trochu problémy Karel Ullmann. Před ním se totiž prezentovalo několik jezdců z Německa, a tak samozřejmě i pana Ullmanna oslovila prezentační slečna německy. Karel se však zachoval jako hrdina (téměř jako partyzán), nedostala z něj ani slovo.V deset hodin jsme se přemístili na náměstí, kde byla tradiční dvouhodinová přehlídka vozidel, a v půl jedné začal start do vlastní soutěže. Cestou nás čekalo 11 různě těžkých úkolů. Na obrázku např. vidíte parádní disciplínu Karla tj. střelbu ze vzduchovky. Tady byl jasně nejlepší. Až později se ukázalo, že vzduchovka tak zanášela, že jedině přes odřené plexisklo na brýlích, které značně zkresluje, se nechalo něco trefit.
Přestože v naší skupině byly tři Druzety, projeli jsme celou trať tak rychle, že jsme minuli jednu kontrolu. Trestné body za tuto chybu nás pak bohužel odsunuly z medailových pozic, a tak jsme opět zůstali v poli poražených. Nicméně zcela sebekriticky musím přiznat, že z naší party jsem byl opět nejlepší (sedmé místo mezi motocykly od r. 1956), i když jediné ocenění od náměstka primátora dostala dcera jako žena – řidička.
Po vyhlášení výsledků, které se trochu protáhlo, jsme vyrazili společně na zpáteční cestu, která opět končila u mě na chalupě odpolední kávou, bábovkou a podle přání i nealkoholickým pivem z jednoho nejmenovaného pivovaru. Najeli jsme celkem skoro 150 km, ti co ke mně přijeli po ose ještě podstatně víc. Nejsem soutěživý typ, nemám příliš v lásce podobné veteránské soutěže, sám bych tam rozhodně nejel. Mám radši moto nebo skútrsrazy se sobotní vyjížďkou, ale v takovéhle partě je absolvování podobné soutěže paráda. Doufám, že za rok pojedeme znovu.
Foto v galerii.