Skútrjízda 2008 - Na Čezetě do Schengenu

Názov tohtoročnej skúterjazdy asi mnohých prekvapil. Určite si nejeden z čitateľov hneď poťukal na čelo, že sme sa zbláznili a vydali sa s našimi Čezetami na tak ďalekú cestu. Ono je to však trochu inak. Názov expedície má prenesený význam. Česko a okolité krajiny zrušili nedávno úplne hranice a tak sme toho hneď využili. Rozhodli sme sa "preštrikovať" SK/CZ hranicu i na miestach, kde to nebolo donedávna možné. Na koncoch hranice sme to však nedobrzdili, a tak sme trochu zabrúsili i do Rakúska a do Poľska.
Uvarte si kávičku a začítajte sa do obsiahlej reportáže zo Zdenkovho pera: Na základě krátkého“ brífinku“ při letošním setkání skútrů v Pelhřimově jsme se nezávazně dohodli, že bychom mohli na počátku prázdnin uskutečnit zhruba týdenní dovolenou.
Trasu cesty jsme si krátce nastínili již v Pelhřimově s tím, že upřesnění se provede v čase, který nám do termínu odjezdu zbýval.
Termín hvězdicového srazu byl stanoven na 25.6.2008 ve 12 .00 hodin ve Slavkově u kostela. Tento termín byl později ještě jednou závazně potvrzen a tím celá společná příprava končila. Vlastní náplň týdenní cesty potom hlavně spočívala na práci Mira, kterému v jeho úsilí vypomohli, Bohumil, Hanuš, Jenda a dva Zdenci.

Hvězdicového setkání ve Slavkově se nakonec zúčastnili:
•  Aleš z Broumova
•  Roman z Hradce Králové
•  Jenda z Ivančic
•  Hanuš, Bohumil, Miro a dva Zdenci z Brna
Tito všichni na Čezetách typ 502

•  v neděli se přidal v Šaštíně Martin z Brna na Čezetě typ 501

•  v pondělí potom přímo na Bradle se k tomuto útvaru přidalo slovenské křídlo, konkrétně z Trenčianské Teplé a to Juraj a Maťo. Tito však na motocyklu Jawa 250 „Pérák „ a štábním vozidle Velorex 350.

1.den
Slavkov, Baťův kanál ve Veselí nad Moravou, Vnorovy, Tvarožná Lhota camp.

Protože všichni měli proviantní zásoby ještě v těle, na nic jsme nečekali a vyrazili jsme směrem na Veselí a to přes Žarošice, Archlebov, Kyjov, Vracov, Bzenec, Veselí. Zde jsme zastavili s tím, že se místních zeptáme kudy k vodě. Něž jsme se stačili na parkovišti u benzinové pumpy trochu srovnat, zastavil zde cyklista, kterého jsme museli krátce před tím než za námi dojel, v trochu větším oblouku objet. Jednalo se asi o 50 letého muže, který přes časnou odpolední hodinu, ho už trochu měl. Než jsme se s ním dali do hovoru nebo lépe on se nám do hovoru vnutil, vyslechli jsme jaká on je p… , že ty skútry dva zakopal do jámy po vápně, když dostavil barák. Jaká je k…. a p… jsme od něho vyslechli ještě několikrát. Cestu k přístavišti lodí nám však vysvětlil přesně. Přístaviště lodí Baťova kanálu se nachází v klidné části Veselí a dýchne na příchozího pohodou a klidem. Čezety jsme zaparkovali na protějším břehu kanálu.
Přístaviště lodí se nachází v menší laguně a můžeš si zde vybrat lodě pro dva, čtyři, osm pasažérů. Zaplatili jsme si loďku pro osm, jelo nás však sedm, Hanuš zůstal na hlídané u piva.
Zaplatili jsme cca 800 Kč a vyrazili jsme vstříc cestě, která měla trvat cca 1 hodinu, dle informací slečny pokladní. Po krátkém zaškolení personálem půjčovny na loďce, jsme vyrazili. Zodpovědnost za počáteční úspěch plavby na sebe vzal jeden ze Zdeňků. Postupně si ovládání člunu vyzkoušeli všichni přítomní na palubě.
I když jsme celou cestu jak se říká „ mazali na plno „ už ve Vnorovech nám bylo jasno, že to za hodinu stihnout nemůžeme. Ve Vnorovech jsme si prohlédli plavební komoru, která zde srovnává výškový rozdíl cca 6 metrů. Měli jsme štěstí, v komoře právě probíhalo přemisťování výletní lodi pro cca 30 lidí. I když úsilí na zpáteční cestě bylo maximální, náš výsledný čas byl 1 hodina 25 minut. Mírné obavy z případného doplatku se však nenaplnily a po drobném občerstvení jsme vyrazili na Strážnici a Tvarožnou Lhotu do kempu. Kemp se nachází v klidné dolině, kterou protéká potok. Nad kempem je na tomto potoku vybudovaná sypaná hráz, za kterou se prostírá klidná vodní hladina velikosti asi tak fotbalového hřiště.V okolí této vodní nádrže je rozmístěna řada rekreačních objektů. Celá tato oblast byla zbudována tak jak i řada dalších, které jsme během tohoto týdne navštívili, před rokem 1990 – krátké hodnocení pěkné prostředí.
V kempu se na nás usmálo štěstí – nemuseli jsme stavět stany, získali jsme ubytování v chatkách za cenu téměř stejnou jako ve stanu. Závěr dne potom proběhl v pohodě systémem koupání, večeře, pivo.

Čezety bez problémů.

2.den
Strážnice, Ratíškovice, Hodonín, Mor.N.Ves, Břeclav, Poštorná, ReinthalResensburg, Hohenau, Durkurt (Suché kruty), Hohenau, Mor.Sv.Ján, Šaštín-Stráže.

Po bohaté ranní snídani jsme vyrazili směrem na Hodonín, kde jsme měli domluvenou návštěvu Muzea nafty. Během cesty jsme však u Ratíškovic narazili na dost velkou objížďku, takže jsme nabrali poměrně značný skluz. Proto následovala tel.domluva s průvodcem v muzeu a pak dojezd s menším zpožděním. Z původního záměru, že návštěva bude trvat cca 1 hodinu, se vše trochu natáhlo. Důvodem byla spousta zajímavých informací, které jsme se od průvodce dozvěděli. Následovalo foto jak v muzeu tak i jeho nejbližším okolí, které je obklopeno vystavenou technikou, používanou při dobývání nafty na jižní Moravě. Po prohlídce následoval oběd v restauraci nacházející se v bývalém areálu kasáren. V těchto kasárnách si jeden z účastníků této cesty -Jenda- řádně odsloužil svou základní voj. službu.

Zde toto osmičlenné seskupení opouští Hanuš – musí domů.

Po dobrém obědě jsme nasedli a mazali směrem na Břeclav a Poštornou. Zde na benzince se odehrálo jedno moc milé setkání. Všem lidem naší krevní skupiny nemusíme určitě popisovat, kdo je Erik z Bratislavy. V Poštorné jsme poprvé překročili hranici České republiky. Cílem cesty byla vesnice Dűrkurt (Suché Kruty) v oblasti Dolní Morava a zde památník bitvy na „ Moravském poli“. Po projetí Reinhalu a Rosensburgu jsme zastavili v Hohenau an der March u cukrárny. Nedělní klidné odpoledne jsme doplnili vídeňskou kávou a protože štrúdl nebyl, nahradili jsme jej dle možnosti zákusky. Nutno říci, že byly tak jak vždy v Rakousku, velmi chutné. Navíc obsluha byla z Poštorné, takže nebylo nutné používat místního jazyka.

Následoval odjezd směrem na Dűrkrut. Jedná se o malou vesnici, která však jak u vjezdu tak výjezdu z obce, má vedle označení vesnice postaveny sochy Přemysla Otakara II. U jedné z nich jsme zhotovili foto na památku. Vlastní památník bitvy je cca 500 metrů za vesnicí v polích poblíž silnice. Místo je pečlivě udržováno a na malé louce je usazen cca 6 metrů vysoký kámen s vytesanými údaji, že zde 26.srpna 1278 došlo k bitvě mezi vojsky českého krále Přemysla Otakara II. a spojenými vojsky říšsko-německého krále Rudolfa Habskurského a já ještě upřesňuji - a vojsky Uherského království. Nyní několik historických doplnění – v bitvě proti sobě stálo na každé straně 10000 vojáků. České vojsko bylo poraženo. Přemysl Otakar II. v bitvě padl.
Říše Přemysla Otakara II.v roce 1269 zahrnovala - Čechy, Moravu, Chebsko, Kladsko, Slezsko, Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Pordenone. Těsně před bitvou v  roce 1278 píše Přemysl Otakar II z místa svého pobytu v Brně, Polákům „ Neboť, kdybychom my, čehož Bůh nedej v nastávajícím boji podlehli, nenasytná Němců lakota sahala by ještě dále a oni zabažili by po vašich državách“. Výsledek je znám, jedno prohrané odpoledne a na více jak 600 let měli Habsburkové vystaráno.

Od památníku naše cesta vedla zpět do Hohenau na druhý přechod přes hranice tentokrát v Moravském Sv.Jánu na Slovensko. Čezety 502 jenom spokojeně vrněly i těm co měli namíchánu v nádržích „ horskou směs“, přesto že naše cesta vede po naprosté rovině. Na hraničním přechodu jsme byli svědky předávání nějakého nežádoucího občana policií Rakouska do rukou policie Slovenska. Vzhledem k poměrně značnému horku jsme se rozhodli původně plánovaný kemp někde v blízkosti Bradla změnit a zakempovat v Šaštíně. Toto rozhodnutí se ukázalo velmi šťastné. Opět jsme nemuseli stavět stany, opět jsme získali dvě chatky za příznivou cenu. První naše cesta po ubytování vedla k vodě, po koupání na pivo a večeři. Opět velmi pohodový závěr dne. Z organizačního hlediska nesmím zapomenout na doplnění výpravy o jednoho účastníka Martina tentokráte na Čezetě 501.

Čezety bez problémů.

3.den
Šaštín – Stráže, Senica, Brezová Bradlom, Bradlo-památník, Podkylava, Myjava, Vrbovce, Kuželov, Hrubá Vrbka, Velká nad Veličkou, Zámečnické Mlýny, Nová Lhota, Stará Turá.

Třetí den nás čekala řada překvapení. Po bohaté snídani z vlastních zdrojů jsme spořádaně vyklidili kemp s tím, že první zastavení bude v chrámu Sv.p.Marie Šaštínské. Tuto myšlenku jsme začali poměrně brzo realizovat, protože z kempu k chrámu je cca 500 metrů. Jenže po příjezdu ke kostelu chybí trvalá jistota - Jenda. Asi po čtvrt hodině vyráží první hledači, po chvíli se vrací bez úspěchu. Po další asi čtvrt hodině další hledači, opět bez výsledku. Potom najednou kolem nás projede v autě námi hledaná osoba a zmizí i s tím automobilem (Jenda co by spolujezdec). Po další zhruba čtvrt hodině přijede Jenda rozesmátý na Čezetě. Vysvětlení, došel mu benzin a dotyčný řidič s ním jel k pumpě pro litr beneli pak zpět k Čezetě , pak Jenda opět k pumpě a nakonec s úsměvem před kostel. Pro uklidnění jsme zašli do útrob kostela na dopolední mši.
Pro duševní srovnání si Jenda zopakoval 2x „Zdrávas Maria“. Po ranní mši jsme nastartovali stroje a vyrazili směrem na Senicu, Brezová pod Bradlom a vzhůru k památníku M.R.Štefánika na Bradle ( výška kopce 543 m .n.m.). Cestou se na nás začalo mračit počasí a nahoře na Bradle již drobně pršelo.Vrásky z čela nám však odstranila posila výpravy ze Slovenska Jura a Maťo. Jak jsem již napsal v úvodu, Jura na velitelském vozidle Velorox 350 cm3 a Maťo na Jawě 250 cm3 /pérák/. Po prohlídce památníku a vzpomínce na tuto osobnost československých dějin jsme pomale sjeli z vrcholu Bradla a vyrazili směrem na Myjavu, do vesnice Podkylava na oběd. Jedná se o vesnici s moderně vybudovanou eko farmou. Po obědě ve velmi příjemném prostředí jsme vyrazili k hraničnímu přechodu Vrbovce ( přejezd na Moravu). A už nám opět svítilo sluníčko. Z přechodu následoval velmi prudký sjezd a odbočení na cestu vlevo, která se v zimním období neudržuje, na Kuželov. Zde byla v plánu návštěva Větrného mlýna. Protože jsme telefonicky nedokázali přesvědčit napsané průvodce, provedli jsme seznamovací obhlídku sami. Uvedené informace tech.muzea v Brně o mlýnu na instalovaných tabulích jsme považovali za dostatečné. Následovalo několik foto na památku a už jsme opět z kopce mazali dolů na Hrubou Vrbku. Vesnice v této oblasti se vyznačují tím, že jsou převážně v úzkém údolí a silnice se všelijak klikatí. A tak se stalo, že bráchové Zdeněk a Bohuš někde nestihli. Zbývající skupina potom po průjezdu obce Nová Lhota tento stav zjistila. Po chvíli marného telefonování jsme pokračovali. S trochou štěstí jsme našli výjezd z této vesnice na silnici vedoucí přes vojenský újezd. Silnice na mapě není vyznačena. Tak jak jsme z Vrbovců a Kuželova jeli stále z kopce dolů, tak zde to bylo jenom vzhůru, rovno, žádné zatáčky. Někde na vrcholu kopce jsme opět přejeli hranici na Slovensko.

Následovalo mírné klesání směrem k předměstí Staré Turé. To mírné klesání se postupně změnilo tipuji ke srázu cca 20% možná i více. Brzdili jsme co se dalo, ale Čezety jely dále. Cesta končila opět mezi stodolami, tentokráte dřevěnými. Naštěstí proti nám nikdo nejel, tak jsme to zvládli. Pak následoval sjezd do St.Turé na náměstí, kde nás již očekávala Mirova sestra a řada přihlížejících občanů. K našemu překvapení na nás zde již čekal i Zdeněk s Bohušem. Ti museli proti nám ujet cca o 25 km více, ale mohli jet podstatně rychleji. Na náměstí jsme byli cca 1 hodinu, kde kromě značného zájmu občanů St.Turé o zaparkované Čezety, jsme přečkali i velmi intenzivní bouřku. Naštěstí trvala cca 20 minut. Po doplnění zásob v místním nákupním centru jsme se přesunuli na pozemek Mirovi sestry v předměstí Turé, kde jsme až do příštího rána okupovali zde postavenou chatu a přilehlé prostory.

Pokud se týče motocyklů, ty se chovaly statečně, jenom Alešova vypůjčená Čezeta začala jevit známky ne příliš šetrného zacházení, řazení v okutých kanadách a bez spojky. Chudera to potom druhý den již nevydržela.

Večeře i občerstvení bylo tentokráte z vlastních zásob doplněné o velmi chutnou „Oskerušovici“ souseda majitelů chaty.

4.den
Stará Turá, vrchol Bílých Karpat Velká Javorina, Holubyho chata, Strání -Květná, Luhačovice, Vizovice, Hovězí, Karolínka, Velké Karlovice.

Po ranním rozbřesku jsme opět z vlastních zásob zhotovili raňajky, potom následoval úklid zahrady po večerním hodování. Aleš provedl ještě jednou kontrolu své vypůjčené 502 a připravil se k odjezdu domů. Popřáli jsme mu hodně štěstí, aby dobře dojel. Žel bohu toho štěstí bylo málo a nepřízeň osudu ukončil poblíž Olomouce. Tam pro něj musela dojet Eva s vlekem. Potom již bez problémů dorazili až do Broumova.(Kdyby ji neměl?)

My zbývající se připravili na cestu s tím, že v 10.00 jsme měli dohodnutu exkurzi v sklárnách v Květné-Strání. Času byl dostatek jenže, při výjezdu z pozemku Roman píchnul opět zádní pneu jako v minulém roce. Opravu zvládl na výbornou, takže cca za 20 minut jsme vyrazili. Čekala nás vzdálenost cca 20 km a měli jsme na to více jak hodinu. A nastalo opět „jenže“ve St.Turé část zakufrovala. Po chvíli hledání jsme se dali dohromady a vyrazili vstříc horám před námi.Cesta na Javorinu byla kdysi asfaltová, nyní hodně rozbitá. No přesto se nám podařilo v poměrně dobrém čase dorazit na Holubyho chatu a posléze na vrchol Veké Javoriny. Na obou místech jsme opět provedli dokumentární foto, aby nám doma věřili, že jsme tam opravdu byli. Krásné počasí - výhled na všechny světové strany byl perfektní. Ovšem časově se nám začala cesta proti plánu prodlužovat. Následoval tel.hovor do skláren s omluvou, že dojedem cca o 1.hodinu později.
To jsme však netušili jaké útrapy nás teprve čekají. Silnice, po které se cca před 25 lety jezdilo autobusy až na vrchol Javoriny, kde byly v té době velmi dobré lyžařské podmínky, sjezdovka 1000 metrů , tak zkrátka tato silnice už nebyla. Jenom stromy a vyšlapaná pěšina. Původně to měl být sjezd v délce cca 10 km až ke sklárnám. Otázka 20 minut. Jenže my jsme se za těchto 20 minut z Javoriny dostali k závoře uprostřed lesa a ceduli označující Českou republiku.Vzdálenost z vrcholu Javoriny k této hraniční ceduli byl tak cca 1km. Následovalo opět foto a pokračování v cestě z kopce. Pěšina se posléze trochu rozšířila na lesní cestu. Kam však jedem to jsme mohli jen tak tušit. Po další cca půl hodině jsme dorazili k lesní kamenné chatě. Zde následoval další omluvný telefonát do skláren a posunutí našeho příjezdu o další hodinu. Od této lesní chaty cca po 4 km jsme se již dostali na státní silnici a slavnostní příjezd ke sklárnám byl ve 12.15 hodin. Paní, která nás ve sklárnách očekávala, již byla trochu netrpělivá, ale vše jsme s úsměvem vyřešili. Exkurzi na kterou jsme původně měli zhruba 3 hodiny jsme museli brát trochu víc svižně. Jednak ve dvě končila směna a paní průvodkyně kvůli nám šla zvlášť do skláren a na odpoledne již měla jiný program. No stihli jsme všechno někdo i s pokusem vyfouknout něco ze žhavého skla i foto s průvodkyní před sklárnami. Tyto sklárny byly založeny na konci 18.století a před několika lety je čekalo uzavření. Díky starostovi obce a předsedovi odborů a podpory odborového svazu v Praze se likvidaci skláren podařilo zabránit a v současné době se jim daří poměrně dobře. Stav zaměstnanců se však snížil z původních cca 500 na polovinu. Pro zajímavost sklárny mají vlastní prodejnu v Římě.

Po exkurzi následoval chutný oběd v restauraci před sklárnou. Následovala krátká prohlídka podnikové prodejny. Odtud jsme odjeli cca 500 metrů k benzinové pumpě k načerpání PHM. Zde si dovolím poznámku, že náročná cesta jak na Javorinu tak dolů do Strání, kromě nervů nás stála také hodně benzinu. Kdyby tato pumpa byla o 1 km dál, tak nás tam už několik nedojelo. Najezeni, napojeni, duševně uspokojeni jsme vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím.

Zde naše seskupení opustil Bohuš. Popřáli jsme mu klidnou cestu do Brna a my zbývající jsme to mazali na Luhačovice. Těsně před Luhačovicemi - Martin defekt. Neuvěřitelné - stalo se to před pneuservisem. Takže on i Roman zde nechali provést odborné zalepení a cca po hodině jsme pokračovali na Velké Karlovice. Za Vizovicemi u obce Hovězí jsme se potkali s dalšími Čezetáři a to manželi Píchalovými, kteří se účastnili srazu v Pelhřimově. Po krátké řeči jsme pokračovali na Karolínku. Zde nám všem již značně umdlévajícím přišlo velice vhod koupání ve zdejší vodní nádrži. Kromě koupajících a polehávajících zde měli i své místo akrobatičtí skokané na lyžích. Po krátkém oschnutí jsme pokračovali k dnešnímu cíly a to do Velkých Karlovic. Zde v kempu opět štěstí, volné chaty vybavené sociálním zařízením, slušná cena. Pouze správci se nechtělo vydávat ložní prádlo, tak jsme museli vytáhnout spacáky. Hospoda přímo v kempu nám nabídla dobré jídlo za neuvěřitelně nízkou cenu. Dobrou večeři jsme zaklopili několika škopky a dušička byla jako v bavlnce. Po zhodnocení dne a nástinu výhledu na den příští jsme zalehli.

Čezety + dva doplňující stroje se tento den chovaly opravdu velmi statečně.

5.den
Velké Karlovice, přechod na Slovensko, Makov, Čadca, Svrčinovec, Hrčava, přesun do Polska, Jalowcze, Lacki, Bukovec-Jasnovice přechod na Moravu, Jablunkov, Svrčinovec –přechod na Slovensko, Čadca, Oščadnica, Nová Bystrica, přejezd přes Oravskou Maguru do Oravské Lesné, Zazrivá, Terchová, Belá.

Ráno opět po bohaté snídani z vlastních zásob a nezbytných foto jsme byli připraveni k dalším zážitkům. Ještě krátce, v kempu vedle chat byli ubytování pod stany starší Holanďané. Paní si skútry nespočetněkrát obcházela a fotografovala. Padala tam slova jako super a pod.
Takže po opuštění kempu jsme mířili směrem k hranici se Slovenskem. Velké Karlovice jsou opravdu velké (lépe dlouhé) a končí na vrcholu kopce u hranice se Slovenskem. Na tomto vrcholu je památník partyzánům. Opět následovalo foto a vzpomínka na padlé.

Následoval sjezd na Slovensko přes Makov do Čadce. Zde nás zastavil trochu proti plánu motorkář, majitel nově zbudované moto-restaurace na břehu řeky Kysuce. Pozval nás k návštěvě. Po krátkém rozhovoru a občerstvení a hlavně nezbytné pomoci Mirovi (nákup náhr. lanka spojky) jsme pokračovali na Svrčinovec – přechod na Moravu, opět nezbytné foto u cedule označující státní útvar. Hned za hranicí následovalo ostré odbočení vpravo směrem na Hrčavu. Po 10 km jízdy krásnou lesní krajinou jsme se dostali do nejvýchodnější obce ČR. Zde za vesnicí uprostřed potoka v lese se stýkají hranice ČR, Slovenska a Polska. Krásná tichá vesnice, jejichž polední poklid rušil pouze svoji prací s výměnou již zmíněného lanka Miro. Ostatní nepracující vychutnávali poklidu a přístřeší jediné zdejší hospody. Po obědě a odpočinku jsme pokračovali směrem ke zmíněnému trojmezí. Po dotazu u jedné místní obyvatelky, zda se hranice dá v místě trojmezí přejet odpověděla, že určitě vy ano, ale ten to tedy nevím – a ukázala směrem na hadroleta. Nutno dodat, měla pravdu.

Cesta vesnicí k tomuto trojmezí napřed asfaltka, posléze betonové panely, potom travnatá cesta a stále užší. Silnice nebo lépe cesta končí u posledního statku, který je vzdálen od vlastní státní hranice cca 50 metrů ovšem cesta žádná. Protože místní obyvatelé nijak nemusí s Poláky, tak se to odráží i u této záležitosti. Nám nezbylo nic jiného než projít. V cestě nám stál soukromý pozemek a končilo to cca metrovým porostem kopřiv a podobné trávy. Jednostopá vozidla se s situací vypořádala, ovšem hadrolet? Nakonec se to podařilo, ale Jura po projetí či protlačení hadroletu přes tuto nepohodu měl oči jak tenisáky.

Následovalo nezbytné foto jak u průjezdu hranice – tentokráte bez úředních tabulí, tak i následně u trojmezných pilonů. Ještě jedna událost se odehrála. Poláci pravděpodobně kvapně a nekvalitně zbudovali k trojmezí asfaltovou cestu. Jak jsme Čezety na tuto do kopce vedoucí cestu postavili, Zdeňkovi R. stojánek skútru propíchnul tento asfalt a Čezeta šla k zemi včetně PAva. Bohužel to odneslo prasknutím plexisklo. Potom už následovala krátká cesta po polském území. Na hraničním přechodu zpět na Moravu v Bukovci jak Čezety tak i jejich majitelé mladších ročníku dokázali zapůsobit na přítomné polské slečny. Foto toho je důkazem.

Potom již následovala cesta na Jablunkov, opět na Svrčinovec - přejezd na Slovensko, Čadcu, Oščadnicu, Novou Bystřici k lesní železnici – Vychylovce. Dojeli jsme přesně v pět, takže na jízdu vláčkem jsme museli zapomenout. Po krátkém oddychu jsme vyrazili vzhůru na Oravskou Maguru. Na vrcholu kopce opět nezbytné foto a pokračování směrem na Terchovou. Jenomže první odjeli a další nikde. Přibližně po půl hodině nastalo vysvětlení. Martin ze svou 501 a PAvem předvedl zbytku skupiny jak se dělá výkrut vpravo. V neštěstí při něm stálo i hodně štěstí a převrácenému skútru vzhůru nohama se nic nestalo a Martinovi také ne.

Cesta pokračovala dál přes Oravskou Lesnou a Zazrivou, kde jsme si dokoupili zásoby žinčice a předjednali ubytování v Bělé. Následovala cesta do Terchové, kde v hospodě pod Jánošíkem jsme si dopřáli halušky a strapačky. Odcházeli jsme všichni najezeni i na příští den. Potom následovala cesta do Bělé a ubytování v naprosto nových chatách. Večer jsme to pouze doplnili dvěma škopky a šli spát.

Čezety až na ty drobnosti – bez problémů.

6.den
Bělá, Žilina, Rajecké Teplice, Rajec, Povážská Bystrica, Horní Lideč, Lidečko, Vsetín, Bystřička.

Přivítalo nás překrásné slunečné ráno. Na přání jednoho ze Zdeňků jsme se vrátili zpět do Terchové a údolím vzhůru do Vrátné doliny. Zde jsme se mohli za pouhých 270 Sk vyvést na Chleb lanovkou, některým se to zdálo moc tak z jízdy sešlo. Po krátkém pobytu na úpatí lanovky jsme vyrazili zpět. Cestou jsme udělali v údolí ještě nějaké foto na památku a pomalu jsme sjížděli k Janošíkovi. Zde opět foto na památku a již cesta pokračovala na Žilinu, kde jsme projeli kolem automobilky KIA. Potom následoval příjezd do Rajeckých Teplic a pokračování do Rajce na koupaliště Veronika. Zde jsme za poplatek zaparkovali na hlídaném parkovišti a do čtyř hodin odpoledne se oddávali odpočinku. Nutno dodat chvílemi velmi aktivnímu. Po koupání, odpočinku i řádném nasycení a napojení jsme vyrazili k závěrečným cílům tohoto dne.

Jura s Velorexem, Maťo s Pérákem domů do Trenčianské Teplé, Miro s Čezetou do Bratislavy na sraz spolužáků.
Zbývající přes hranici Slovenska vzhůru „ na Valachy“ k přehradě Bystřička. Vzájemně jsme si popřáli šťastnou cestu a rozjeli se na tři strany – jako v té pohádce.

Stroje byly se stávajícím průběhem cesty velmi spokojeni, což dali najevo nulovým počtem závad. Cesta přes Horní Lideč, Lidečko, Vsetín až do Bystřičky proběhla bez problému. Pouze se na nás tentokráte štěstí v podobě chat v kempu neusmálo a stavěli jsme stany na veřejném tábořišti u přehrady za 20 Kč na osobu. Stany stály, kopání proběhlo na výbornou, večeře formou likvidace zbytků zásob také, následovalo dopití zbytků žinčice a beseda u zapadajícího slunce. Jenže od západu se posléze začaly objevovat mraky a nějaké dunění. Kolem půlnoci to umocnil silný vítr a následovala nefalšovaná bouřka. Bouřkový liják vystřídal trvalejší déšť, který trval téměř až do rána.

Čezety opět bez problémů.

7.den
Bystřička, Val.Mezeříčí, Loukov, Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Hulín, Kromněříž, Brno, někteří ještě Ivančice.

Po ranní snídani opět z vlastních zásob, jsme pouze pozorovali zataženou a drobně pršící oblohu. Od 10.00 hodin jsme potom skoro až do oběda seděli v blízké restauraci. Po poledni téměř přestalo pršet, tak jsme sbalili stany a vyrazili směrem na Val Mezeříčí. Zde jsme měli v plánu návštěvu „ muzea tříkolek“. Tak tomu říkal pan majitel v Boskovicích. Z muzea tříkolek se nakonec vyklubala hospoda na pokraji Valmezu, ve které stála jedna Čezeta se sajdou + dvě další tříkolky. Protože venku stále hrozilo nebezpečí deště, vydali jsme se na cestu domů. Přes Loukov do Bystřice pod Hostýnem, zde jsme se rozloučili s Romanem, který si to mazal do Hradce Králové a my zbývající na Brno a Ivančice.

Příjezd do Brna byl kolem 14.00 hodin.

A na závěr několik faktických dat:

• Celkem za týden jsem ujel (od domu k domu) - 1315 km
• Natankoval jsem - 44 litrů benzinu
• Celková spotřeba oleje - 1 litr
• Průměrná spotřeba - 3, 34 l/100 km

Na 44 let starý skútr – výborný !!!

Napsal: Zdeněk Hanák

Ze stovek zajímavých fotek bylo těžké vybrat.