„Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy“ zpívá v jedné ze svých nestárnoucích písní Karel Gott a my mu musíme dát za pravdu – není to tak dlouho, co jsme plni nadšení a elánu plánovali první jarní vyjížďku, a už nám klepe na dveře podzim a s ním i vyjížďka poslední. Poslední alespoň oficiálně, někteří odvážlivci dokážou jak známo vyrazit na skútru třeba i na Štěpána.
Letošní jaro a léto jsme výlety na skútrech zaplnili téměř vrchovatě. Přesto nebo možná právě proto uteklo nějak příliš rychle a kalendář najednou nesmlouvavě ukazuje, že léto definitivně skončilo a brzy nám nezbude než se těšit na sezónu příští. Ale zatím je pořád před námi ještě jedna akce naprosto parádní – vyjížďka na sraz historických vozidel na hradě Helfštýn, kterou pořádá Oldtimer Club Helfštýn jako zakončení sezóny.
Na tradiční místo srazu – benzinku ve Slatině – kupodivu přijíždíme až jako druzí. Už zdálky nás vítá neodolatelný Pavlův úsměv a jeho obličej září jako skútr po laku. Vyjížděk se díky pracovnímu vytížení i vrtochům svého stroje zúčastňuje pouze sporadicky, a tak ho podezříváme, že na dnešek samou nedočkavostí snad ani nespal. Jeho očividné nadšení nás rázem smiřuje s faktem, že jsme z domu vyráželi za hluboké tmy a naprosto příšerné zimy.
Krátce před sedmou, kdy už jsme téměř kompletní, nám vyráží dech zpráva, že našeho kolegu Tomáše doslova pár metrů od nás srazilo auto. Prvotní reakcí je šok a obrovský soucit, který je vzápětí vystřídaný bezmocným vztekem. Co je nám platné, že jezdíme opatrně a přemýšlíme i za druhé, když pak stačí jeden nezodpovědný idiot a život je ve vteřině vzhůru nohama.
S hodinovým zpožděním a ještě stále notně otřeseni vyrážíme na cestu. Zima je téměř hmatatelná, a tak na benzince v Chropyni, kde poprvé zastavujeme, zdobí naše promodralé obličeje jednotný výraz – zmrzlý úsměv. Nebýt různě oblečeni, jeden od druhého jsme k nerozeznání. 
Není to však nic, co by se nedalo napravit – tankujeme kromě benzínu i sladký doping a téměř rozmrazeni se vydáváme na poslední etapu cesty. Na náměstí v Lipníku nad Bečvou přijíždíme jako jedni z posledních, vítáme se s kolegy skútristy a sdělujeme jim smutný důvod našeho zpoždění. Hněv a vztek nás všech je téměř hmatatelný a řidič, který nehodu způsobil, má velké štěstí, že ho od nás dělí značný počet kilometrů.
Sluníčko už přidalo na síle a směje se na nás z vymetené oblohy. Rychle ze sebe strháme rázem 
přebytečné svršky, pospícháme se zaregistrovat a vyzvednout pamětní list. Sjelo se tu na sto dvacet historických automobilů a motocyklů (nás na skútrech je tu osmnáct z celé Moravy), je tedy opravdu na co se dívat. Sotva jsme stačili obejít náměstí, něco málo vyfotit a už se řadíme k vyjížďce. Ta sice vede mimo hlavní tahy a krásnou krajinou Oderských vrchů, leč po drkotavých silničkách, které notně dávají zabrat nejen našim skútrům, ale i nám. Moje záda by o tom mohla barvitě vyprávět, přepočítala jsem si pěkně obratel po obratli a každý z nich měl ke stávající situaci nepříliš lichotivý komentář. 
Po krátké zastávce na kávu pokračujeme až do Potštátu. Tady zklamaně zjišťujeme, že jediná místní restaurace nemá nárok uspokojit v rozumné době dvěstě účastníků srazu, a proto se po bleskové poradě rozhodujeme pokračovat dál a najíst se kdekoliv cestou. Motorest Moravanka si nás přitáhl reklamou i téměř prázdným parkovištěm. Nedočkavě a hladově se hrneme dovnitř. Dosud prázdná místnost je rázem přeplněná, ale nenadálé situace se personál zhostil se ctí a my se nečekaně rychle a nečekaně dobře naobědvali.
Po obědě plni sil i optimismu vyrážíme na Helfštýn. Vytrvalé stoupání jako by nebralo konce a když už máme pocit, že před námi může být snad už jen brána nebeská, otevře se před námi kupodivu brána hradní. Motocyklům je dnes povolen vjezd přes padací most až na nádvoří, čehož s radostí využíváme a spolu s ostatními stroji vytváříme historickou expozici, kterou obdivují bez výjimky všichni návštěvníci. My se naopak vydáváme obdivovat a prozkoumávat hrad, který patří k nejrozsáhlejším ve střední Evropě a má prý nejdelší hradební zdi v Česku. Procházíme rozlehlými sály, 
dohadujeme se, k čemu která místnost asi sloužila, prohlížíme a kritizujeme kovářské výtvory, které zdobí snad každou zeď a každé volné zákoutí jako upomínka na mezinárodní setkání uměleckých kovářů, které se tady pravidelně koná. Rádi bychom tu okouzleně bloumali ještě dlouho, ale pohled na hodinky nám připomíná, že čas pokročil a že dny se neúprosně krátí. Nasedáme tedy a vyrážíme směr Daskabát, kde nás očekávají Vendula se Standou. 
Tady ve chvilce zlikvidujeme vynikající Vendulinu bábovku, prohlédneme si a pochválíme jejich nový domeček a přestože se nám ani trochu nechce, zvedáme kotvy. Je opravdu nejvyšší čas k odjezdu, i tak nás čeká dobrých šedesát kilometrů za tmy tmoucí. Ještě poslední společné foto a už mažeme přes Přerov, Kojetín a Vyškov směr Brno. Na benzince ve Vyškově už v rychle houstnoucím šeru přidáváme další vrstvy oblečení a uháníme dál. Po poslední krátké zastávce na Rohlence už nevíme, jak si co nejlépe a nejméně bolestivě sednout. 
Další zastávku odmítám, je mi jasné, že už bych se do sedla asi nevyškrábala. V Ivančicích jsme se s nesmírnou úlevou oba dva ze skútru doslova skulili a po pohledu na tachometr jsme se přestali divit důrazným protestům našich zdevastovaných tělesných schránek – 360 kilometrů v jednom dni je náš osobní rekord, který zřejmě hned tak nepřekonáme ( a popravdě řečeno, snad po tom ani příliš netoužíme ).
Nicméně i přes tu nálož ujetých kilometrů byl dnešek naprosto skvělý a nebýt Tomášovy nehody, byl by to den úplně pohodový a doslova bez jediného mráčku( ať skutečného či pomyslného). Naše první závěrečná se tedy opravdu vydařila.
Fotky najdete na : http://www.rajce.net/a5500165
A od Skotyho: http://skoty05.rajce.idnes.cz/Helfstyn_25.9.2011/
Jana a jara