Známe to všichni, celou dlouhou zimu každý milovník jedné stopy bez výjimky považuje za ztracený čas. Skútr je nedílnou součástí jeho těla a on bez něj prostě není kompletní. Proto jej čas od času navštěvuje v garáži či dílně, aby se ho alespoň dotkl a pohladil ho. S blížícím se jarem jeho návštěv přibývá, skútry jsou leštěny, vylepšovány a připravovány na „velký okamžik první vyjížďky“.
Počasí - jeden z nejdůležitějších faktorů - se letos rozhodlo spolupracovat přímo nevídaně, pár dní před naší vyjížďkou se oteplilo a ranní mrazíky vystřídalo příjemných „náct stupňů“. Prvního května se probouzíme do slunečného rána, obloha je bez mráčku a slibuje nádherný den.
Prostranství před hlavní bránou brněnského výstaviště – tradiční místo srazu prvních jarních vyjížděk našeho skútrklubu – se krátce po půl deváté začíná utěšeně plnit. Parkujeme, vytahujeme foťáky a jdeme se přivítat s kolegy. Kromě důvěrně známých objevujeme i několik nových tváří a skútrů, které s námi vyrážejí poprvé. Což nás samozřejmě těší, neboť jak známo, čím víc nás je, tím větší je vždycky legrace. Než se se všemi pozdravíme, vypovíme si, jak se nám vede a co je nového, kdo nejede a proč nejede, je nejvyšší čas vydat se na cestu. Po krátké rozpravě ( seznámení se s trasou, výchovněvzdělávacími zastávkami ale hlavně a především s místem oběda), nasedáme a pár minut po čtvrt na deset celá nablýskaná a úhledně seřazená plechová kavalerie v plné parádě vyráží. Naši jednostopí miláčci jsou po dlouhé zimě plni elánu, nadšeně polykají své první jarní metry a my se radujeme s nimi – z nádherného počasí, z toho, že se nás tolik sešlo, že je před námi plno úžasných zážitků a naprosto bez pochyb skvělý den
Už po prvních metrech zkouším za jízdy fotit a zjišťuji, že jsem za tu dlouhou dobu, která uplynula od naší poslední vyjížďky, naprosto zapomněla, jak na to. Výsledkem mých snah je tedy sice spousta fotek, leč každá vždy pouze s polovinou jezdce a skútru. Ale nevzdávám to a než se přiblíží naše první zastávka, mám to bezpečně v ruce. Po hladkém průjezdu Brnem pokračujeme přes Moravany, Nebovidy, Ořechov a Silůvky. A už je před námi prudké stoupání na Hlínu, které spolehlivě prověří fyzičku našich mazlíků. Využíváme ( nebo spíš zneužíváme ) našeho vedoucího postavení, před vrcholem zastavujeme a dokumentujeme sportovní výkony ostatních. Skútry kašlají a dusí se, mohutně dýmají, ale přesto se všechny do jednoho statečně vyrovnávají s touto naší nečekanou podpásovkou. Je mi úplně jasné, co si o nás myslí – takhle nás po zimě tejrat, jen počkejte, vy syčáci,!
Na Hlíně se k nám připojuje Bohuš a Franta, čímž zvyšují počet skútrů na osmnáct. Martin opravuje první jarní závadu na Jitčině skútru, ostatní mezitím statečně zdolávají dvacetimetrovou výšku rozhledny, z níž je opravdu krásný pohled na blízké i vzdálenější okolí.
Přes Neslovice a Padochov míříme na Oslavany – na bývalém dolu Kukla se dnes slavnostně pro veřejnost otvírá zábavní park Permonium. Jednomyslně jsme odhlasovali, že alespoň nakoukneme, co všechno to obnáší. V novinách jsme totiž vyčetli, že návštěvníky tu čeká zábava na principu francouzské soutěže Pevnost Boyard, kdy budou putovat parkem a plnit různě náročné úkoly, které jim budou záludně ztěžovat místní permoníci. Součástí parku je i lanová dráha. Jediný krátký pohled vzhůru do lanoví mi prozradil, že tohle tedy rozhodně není a nikdy nebude nic pro mne. Všechny moje noční můry tu rázem nabyly své konkrétní podoby. Závratě a strach z výšek, který mě nemilosrdně ovládá už pouhý metr nad zemí, mě stoprocentně vyřazují z podobných radovánek.
V Oslavanech pak zajíždíme na nádvoří zámku a skútry parkujeme do impozantního dvojřadu. Cyklisté, kteří se sem sjeli na slavnostní otevření nové Templářské cyklostezky, se před chvílí vydali na cestu, takže teď se stáváme hlavní, vítanou a okukovanou atrakcí my. Máme to zkrátka dobře načasováno. Vyrážíme do muzea ( vlastně několika muzeí – hasičské, hornické, elektrotechnické, přírodovědné, je tu spousta zajímavostí i pro archeology a dějepisce ). Na prohlídku máme plánované necelé dvě hodiny, ale všichni zjišťujeme, že je to žalostně málo, ani celé dopoledne by nestačilo. Na své si zde přijde opravdu každý. Mnozí z nás si tu připomněli své rané mládí a poznámky typu – tento vysavač ( gramofon, magnetofon, televizor, toto rádio, tuto kalkulačku ) jsme měli doma – znějí v každé místnosti a my se jednomyslně shodujeme, že se sem rozhodně musíme vypravit ještě jednou, dvě hodiny ani při nejlepší vůli prostě nestačí. Odtrhnout některé naše zanícené elektrotechniky od vystavených exponátů byl velký problém, ale nakonec se podařilo (nemalou roli v přesvědčovacím procesu samozřejmě sehrál i stále vzrůstající hlad).
Restaurace U Prátů nás přivítala chládkem a naprosto skvělým servisem. Přestože oběd byl objednán spíš pro dvacet než třicet strávníků, nakonec se nás sešlo ke čtyřicítce a ke cti restaurace slouží, že přesto nám dali na výběr z pěti jídel a obsloužili nás v rekordním čase. To vše s milým úsměvem a bez problémů. U Prátů tedy jednoznačně palec nahoru. Spokojeně dojídáme, zakončujeme kávou a pod vymetenou oblohou a ve vzduchu tetelícím se horkem nasedáme a míříme přes Letkovice a Alexovice do Řeznovic.
Tady nás čeká prohlídka kostela svatého Petra a Pavla, jednoho z nejstarších a nejzachovalejších románských kostelů. Pohled na dokonalou kamennou klenbu, která se tu vypíná už více než osm století, člověka donutí k zamyšlení, co zůstane po něm a že tehdejší stavitelé i kameníci by jistě byli právem hrdí na své dílo, které bez oprav přečkalo staletí a které stále budí obdiv a úžas návštěvníků z celé Evropy.
Protože je stále relativně spousta času (opékání špekáčků v tomhle vedru se nám jeví spíš jako speciální druh mučení než potěšení), jednomyslně odhlasujeme ještě návštěvu tábora pod Templštýnem. Kodrcáme se tedy nám všem „vančákům“ důvěrně známou, úzkou a rozbitou silničkou. Je tu celých padesát let, co pamatuji, byla tu jistě padesát let předtím a nejspíš ještě dalších padesát let tu beze změny bude. Všechny potíže po cestě však víc než bohatě vyvažuje nádhera okolí. Za ty roky tu známe téměř každý kámen, přesto nás však krása zdejší přírody nikdy nepřestane okouzlovat.
Na Templáku zjišťujeme, že je nás nějak málo, po chvíli z posledních sil zachrčí můj telefon – Jitka s Martinem zůstali stát už v Řeznovicích a teď se po opravě defektu ptají na další cestu. Snažím se ze všech sil, je to o to pikantnější, že v tomto hlubokém údolí je slyšet sotva každé páté slovo. Moje navigace ( z Hrubšic stále rovně proti proudu řeky, kolem stáda ovcí, spíš necestou než cestou, až téměř na konec světa, pak přes most a ještě o malý kousek dál ) se však i přes všechny obtíže ukázala jako bezchybná ( svou roli samozřejmě sehrál i orientační smysl našich kolegů a jejich rafinované otázky kolemjdoucím či kolemjedoucím – osobo, neviděla jste tu nějaké skútry? ). Společná snaha slavila vítězství, netrvá tedy dlouho a jsme v plném počtu. Dáváme si pivo, kávu, zmrzlinu, na co však máme největší chuť a co spolehlivě není, je čepovaná limonáda. Zřejmě nebylo nejlepším nápadem vyrazit si na vyjížďku tímto regionem právě v den, kdy se otvírá nová cyklostezka z Oslavan na Templštejn – žízniví cyklisté nás předběhli a vypili skoro všechno, co teklo ( kromě asfaltu, ten prý tekl příliš pomalu ). Nicméně ani tato drobná nepříjemnost nám nemohla pokazit dobrou náladu. Zkoumáme rozlehlý areál plný zeleně, úpravné a upravené chatičky a všichni se shodujeme, že by tu bylo skvělé místo pro některý z našich dalších celostátních srazů.
Krátce před pátou vyrážíme zpět přes Biskoupky, Oslavany, Zbýšov a Babice na Kratochvilku.Tady máme na Honzově pozemku připraveno důstojné zakončení vyjížďky – opékání špekáčků. Parkujeme, vybalujeme zásoby a začínáme se statečně potit u plamenů. Dnešní teplo nás přinutilo odhodit bundy už dopoledne na rozhledně, takže teď vpodvečer se celodenní jízda v tričku s krátkým rukávem projevila v plné parádě - téměř všichni jsme klasicky dvoubarevní. Kolem šesté večerní se umounění a vonící kouřem loučíme, začínáme se rozjíždět a děláme tak definitivní tečku za dnešním dnem plným euforie z krásného počasí, z toho, že jsme poprvé po zdánlivě nekonečné zimě vyjeli v tak hojném počtu a že naše skútry ( až na několik drobnějších závad ) celou cestu absolvovaly ve zdraví a bez potíží. Letošní první vyjížďka se prostě a jednoduše bez debaty vydařila. A vydařila se hodně. Takže našlápnuto máme skvěle a pevně věříme, že celá letošní sezóna se ponese ve stejném duchu.
Fotky na http://www.rajce.net/a6396095
Jana a jara
Komentáře