Je tady dlouho očekávaná reportáž ze skútrjízdy 2007. Letošním cílem cesty se stalo východní Slovensko. Trasu pro změnu naplánoval Miro Gerža, který jakožto pravý Slovák zná svoji zemi lepší než my Čehůni.
Brňáci:
- generál, velitel zásahu Miro /“ česko-slovenský přeběhlík“/ a jeho přemotorovaná 502 + PAv se slovenskou vlaječkou
- válečný veterán s několika metály za statečnost Zdenál + 502 v čerstvým kabátě
- předseda v hodnosti polního maršálka Bohuš a černobílá mulatka 502
- náčelník dělostřelectva Zdeněk + dýmovnice 502 s maskovaným šedivým Pavem
Východočeši:
- nevojín s modrou knížkou AlesK na modré 501 + PAv s českou vlaječkou
- ministryně obrany a polní kuchyně Evča na svém modro-červeném tanku 502
- válečný zpravodaj RomanHK na „leštěnce“ 502 + PAV se zahrádkou Slováci: přední linie
- domácí, Ondrejka family ve složení otec a syn na 502 + PAv a pérák
1.den
Miro ošéfoval ubytování kousek od Štramberku na zdejším koupálku, kde to byla vážně pohodička jako vystřižená z Rozmarného léta. Před zakempováním jsme se zastavili ještě na exkurzi u Hodošků ve Vlčovicích. Paní Hodošková pro nás připravila výborné pohoštění a stihli jsme i prohlídku domácího muzea. Skvělou, chlebíčky prosycenou náladu nám pokazila Mirova nešťastná nehoda na vyfrézované vozovce.
2.den
Roman už večer začal strašit se špatným počasím a velkou vodou a jeho slova se bohužel druhý den naplnila. Cestou na hranice to s deštěm ještě šlo, ale na čáře nám už celník s úsměvem z vyhřáté buňky přál příjemnou plavbu a plavba to tedy byla. Měli jsme ten den přejet celou Kysuci a hlavně se u Dolnýho Kubína srazit s Vladem a Maťem Ondrejkou, ale spíše jsme více času prostáli pod mostními konstrukcemi. Ten den jsme ujeli kolem 50 km. Mokří a unavení jsme to zapíchli v jednom ze dvou motelů kdesi v Kysuci, kde na nás už čekali vysmátí a usušení Ondrejci. Dali jsme pivko a rozmysleli trasu na příští den, jelikož pršelo furt a pořád a stále a pořád a furt.
3.den
Nepěkný pohled z okna na šedivou oblohu nás moc nenadchnul, ale nepršelo a to bylo důležité. Nabalili jsme a vyrazili hltat kilometry, které jsme měli ujet včera. První zastávka vedla do Dolnýho Kubína k Mirovým příbuzným na oběd v podobě velkého lavoru bryndzových halušek – jak se říká, nebe v hubě. Obloha se začala konečně protrhávat, ale díky předpovědi počasí a radám místních znalců jsme přehodnotili trasu skútrjízdy a otočili stroje směrem k jihu. Přes krásný průsmyk Donovaly, (kde jsme s Evčou vzpomínali na rok 2003 a první skútrjízdu) a Banskou Bystricu se dostáváme na jižní cíp Nízkých Tater a před námi je cíl z pohledu příznivce skútru ČZ opravdu výjimečný. Dědina Podkonice, na první pohled normální víska na úpatí Nízkých Tater, po 10 minutách prostoje na návsi pochopíte víc. Podkonice jsou vesnicí, kde pomalu každý rodák má jako pracovní stroj ČZ 505 rikšu. Před pár lety zde byli na obhlídce Sekeráč s Tlapkou na rikšách a díky jejich vyprávění jsme tuto raritku nemohli vynechat. Ujal se nás místní borec, který nám začal hrdě vypravovat celou historii „rikšové“ vesnice, kde v časech největšího rozmachu napočítal přes 70 tříkolek a k tomu pár skútrů ČZ. Dnes už je prý ve vesnici kolem 50 kusů. Vyprávění na návsi bylo prokresleno pohybem tříkolek sem a tam, jedna vezla trávu, druhá vezla borca do hospody … no prostě úlet. Únava na nás byla asi hodně znát, a tak nám místní lidé sehnali ubytování ve staré škole a po domluvě s místním farářem nám skútre hlídaly zdi zahrady místní fary.
4.den
Ráno bylo ve znamení loučení, jelikož Ondrejci a Rychtečtí měli důležité pracovní záležitosti a Mirovi se horšilo zranění z karambolu na vyfrézované vozovce. V Podkonicích jsme zažili ještě jednu úsměvnou podívanou na silně napařeného dědulu na rikše, který nejprve netušil, co tam děláme, a když pochopil, začal nás zkoušel z nějakých historických dat ohledně skútrů. Při focení netušil, kde je objektiv a kam že se to má vlastně koukat – rutinér. Zůstali jsme tedy 4 stateční – já, Evča, Roman a Zdeněk Hanák a vyrazili směrem na východ dobýt slavné vítězství. Cesta pod Nízkými a následovně Vysokými Tatrami probíhala za rychlého tempa, slunného počasí a míhajících se horských štítů. Kolem Kežmaroku jsme raději ještě více zatáhli za plyn, bylo tu hodně „tmavo“ z pohledu našince, nedej bože, kdyby skútre v nějaké vísce přestaly jet, ….. v kovošrotě nashledanou. Po cestě byla v plánu návštěva kúpelí, vybrány byly Vyšné Ružbachy, kde se nachází přírodní travertinové jezírko v kráteru. Nejprve malá oprava Zdeňkova krytu na řetěz, poté skvělá koupačka v kráteru, kafčo a kofola v místní putyce a nakonec krapet kultury v nedalekém sochařském symposiu . V plánu bylo dojet do okolí Bardějova a spát ve zdejších hvozdech. Místní nám ale poradili koupaliště Makovica kousek za Bardějovem, kam jsme dovalili už za tmy. Doporučujeme, parádní přespání za 60 Ká na osobu s celým komfortem krásného areálu.
5.den
Ráno proběhla koupačka v ledové vodní tříšti a poté byl vydán povel k odjezdu na nejvýchodnější bod naší (Mirovy) skútrjízdy - Medzilaborce. Zde samozřejmě návštěva muzea Andyho Warhola. Místní snědí chlapci se na nás sesypali ze všech stran a hledali možnost, kde co loupnout. Z těchto důvodů byla návštěva absolvovaná na dvě etapy a díky velkému zdržení se poté opět tahalo za plyn, co ruka kroutit stačila. S plnou polní dorážíme k prvnímu z mnoha pomníků po cestě ze Svidníku na Duklu. Zdenal, co by rozený vypravěč a hlavně pamětník, nám detailně popisoval jednotlivé chátrající stroje, veterány po bitvě. Poslední zastávka byla u hřbitova padlých na státní hranici a poté už frčíme celnicí na polskou stranu Dukelského průsmyku. Kdo zná polské cesty, tak chápe …….do prdele, zase díra…..já se na to příště ….. to je snad zlej sen, samej idiot……Nepřeberné množství hrbů a děr, které nelze minout ani na motorce, šílený provoz, prasácká jízda polských šoférů, k vidění nic zajímavého, no síla. Skoro za tmy překračujem zpět na Slovač u Pienin a za opravdové tmy dorážíme do kempu u Červeného Kláštora. Evča bez světel, Romanův skútr ještě stačil píchnout půl kiláku před cílem, takže proběhla cvičná rozborka zadního kola pomocí hmatového smyslu a trochy světla z baterky. Vysoké napětí kompenzuje hospoda, jídlo, pivko a rumík.
6.den
Odpočinková plavba na pltích a současně krásná podívaná při jízdě říční soutěskou. Počasí přálo a tak vyrážíme (ač neradi) znovu na polskou stranu, do města Zakopane. Tatry z druhé strany opravdu stojí za vidění, město samotné je jedna velká smradlavá dopravní zácpa. Zastávka u jedné z lanovek nás navnadila na menší výlet s výhledem na hřebeny – pěkný, a potom jsme už kopli do vrtule a frčeli zpět na Slovensko. Po dvou dnech nočního bloudění se nám podařilo přijet na místo přespání za světla, hurá, Orava. Někteří dávají koupačku, jiní dělají přednášky pro místní obdivovatele skútrů a já dělám družbu s polským národem a prosím o dobíječku na telefon (přece jen ti Poláci se občas mimo silnici hodí…). Vše se povedlo, spojení se světem funguje, obdivovatelé jsou poučeni a my se ukládáme na poslední noc na Slovensku – dovča pomalu končí.
7.den
Ráno opouštíme Oravu a pokračujeme dále opět na Kysuci, na úzkorozchodnou železnici Vychylovka. Předtím musíme projet krapet terénu na zdejší asfaltce-polňačce, která je podle místních v rekonstrukci od její stavby. Trať železnice je pěkná, hlavně brzdič a mašinfíra mají svoji hladinku, tak je i docela sranda. Poslední atrakcí na Slovensku bylo termální koupaliště v Rájci, které si Evča tak těžce musela vybojovat, bo nám ostatním se moc nechtělo. Jenže nedalo se svítit - nakonec jsme jí dali za pravdu, bylo to fajn. Hranice proběhly v pohodě a my jsme se uhnízdili hned za čárou u jednoho rybníka. Poslední večer je vždycky super, dojídají se zbytky jídla, dopíjejí destiláty a podobně. Pohoda jak má být.
8.den
Ráno nás probudilo slunko a to nás provázelo po celou dobu cesty až dom. Zdenal se od nás za Zlínem odpojil a my pokračovali s Romanem směrem Olomouc, Králíky a potřetí opět do Polska, abychom si zkrátili dlouhou cestu do našeho výběžku. Kilometry jsem ani nepočítal, ale kolem 1500 to zajisté bylo.
A ještě musíme dát pochvalu Mirovi za krásnou trasu, díkas a zase za rok...
AlesK