Milí přátelé.
Mám tu milou povinnost pokračovat v krásné tradici článků s titulem „Den poté“ - a to krátkou reportáží z podzimního srazu v Medlově.
Asi největším, ale také velmi milým překvapením pro mne samého, byla soutěživá atmosféra linoucí se celou událostí. Jeden z prvních účastníků souboje o největší poruchu byl jistě Martin ze Slovenska, který ho zahájil hned sadou malých poruch. V jeden okamžik jej opustilo přibližně 7 špic v zadním kole. Nejspíše díky kvalitě stroje, na kterém jel, tuto skutečnost téměř nezpozoroval. Avšak další účastníky kolony situace nezaskočila a s vidinou upadnutého kola (čímž by nejspíše soutěž vyhrál) jej rychle zastavili. Jistě tak dali šanci dalším soutěžícím. Po nedlouho trvajícím odtahu stroje a bleskové výměně kola v mezistanici celá kolona vesele pokračovala dále.
Netrvalo to dlouho a přibližně v půli trasy se do souboje zapojil, ač nositel stejného jména, tak řidič skútru jiné barvy. Při rozjezdu z jedné křižovatek zjistil, že mu v převodové skříni zůstal již pouze první převodový stupeň a neutrál. Bylo nutné si položit otázku z úst klasika: „A není to málo Antone Pavloviči?“. Bylo to málo! Tímto okamžikem se tedy Martin ujal vedení. A ani několik dalších poruch v podobě dvou utrhnutých lanek, jednoho ucpaného filtru a jednoho vadného dobíjení jeho prvenství neohrozilo. Některým se tato soutěž natolik zalíbila, že v ní pokračovali i cestou domů. Rozličnou sadu nedostatků tak doplnil jeden zadřený skútr, několik prázdných nádrží, další utržené lanko a podobně.
Evidentně sportovní nálada zachvátila i samotného předsedu klubu. Ten se od samotného počátku zabýval kontrolou množstvím skútrů jednotlivých značek. Počty byly překvapivě vyrovnané, a dokonce lehce převyšovaly stroje vyrobené v Povážských Strojárnách. Zjevně nervózní milovník skútrů ČZ se tak při sebemenším náznaku změny poměru sil dožadoval o přepočítání. Neváhal se ani uchýlit k praktikám, které by leckdo mohl označit za nekalé. Například bez zjevného důkazu označil dva stroje Burgman jako nástupce slavného prasete anebo do počtů zahrnul i hračku v podobě skútru jednoho z nejmladších účastníků. Abych nerozdmýchal rozbroje, vítěznou značku skútrů zde neuvedu, ale jednoduše si to každý může spočítat na společné fotografii u hotelu. Pro bystřejší čtenáře jsem do článku uschoval název této značky.
Trasy naplánované na jednotlivé dny srazu byly z mého pohledu velmi příjemné. Díky perfektně zvoleném tempu a bezvadné práci regulovčíků cesta velmi příjemně utíkala. Věřím, že každý si mohl v jednotlivých dnech najít to své. Někoho zajímala historie v podobě Tatra muzea, někomu se více líbily sochy navštívené v okolí srazu a někdo měl raději zastávky na kávičku.
Večerní zábava se nesla v duchu společně strávených chvil u večeře, rozprav a následné individuální zábavě. Stejně jako vždy byly každý večer oceněni účastníci v nějakém směru výjimeční. Kromě největší poruchy se oceňoval nejmladší a nejstarší účastník, účastník s nejdelší trasou a v neposlední řadě ženy za volantem. Zde si dovolím povzdechnout na tím, že se neujal můj vlastní návrh na ocenění pravidelných laureátů ceny za největší poruchu za to, že se jim nic nepokazilo. Argument, že nelze ocenit někoho, kdo se srazu neúčastnil, mi přijde poněkud lichý.
Epesní večerní zábavu doplnila také skromná, leč velmi příjemná tombola. Zde bych se snad jen lehce pozastavil nad otázkou regulérnosti. Všechny výherní losy měly totiž pouze a jenom zelenou barvu. Ani tvrzení, že je to způsobeno prodáváním losů pouze ze zeleného bločku mé pochyby o „cinknutí“ celé soutěž nevyvrátily.
Dlouhé a příjemné večery byly doplněny posilujícím spánkem ve skromných, ale příjemných pokojících. Jen ve dvou mi známých případech došlo k drobnému nesouladu mezi spící osobou a dalším osazenstvem pokoje. V prvním případě se dalšímu osazenstvu pokoje zdálo, že jsou motorky a vrčí jim motor tak nahlas, že jejich kolega emigroval na chodbu. Toto řešení se však ukázalo jako poměrně dočasné, kdy brzy z rána začali problém dělat lidé courající se na blízkou toaletu. V druhém případě se snaha o poklidný spánek nesetkala s pochopením zbylých účastníků, kteří razili heslo „noc je ještě mladá“ a v přeplněném apartmánu bujeli zábavou. Řešením této situace bylo zapojení neúspěšného spáče do probíhající zábavy.
Evidentně nepřeberným množstvím zážitků byl protkán celý sraz. Snaha popsat je zde všechny by jistě přeměnila tento článek v nekonečný příběh. Proto mi dovolte jej v tento moment ukončit a na závěr poděkovat každému, kdo se do této události zapojil. Pořadatelům Jitce a Mirovi, regulovčíkům, Milanovi za bezvadné odtahové vozidlo a všem dalším, jejichž přispění zařadilo tento sraz mezi nezapomenutelné události.
S pozdravem a poděkováním
Peter
